Osvobození Písku: Dramatické dny května 1945
Poslední dny druhé světové války přinesly do Písku napjatou atmosféru. Městem proudily zástupy příslušníků SS, vojáků wehrmachtu a německých civilistů prchajících ze Slezska do americké okupační zóny. V Písku se také nacházela jednotka wehrmachtu čítající přibližně osm set mužů.
Aby se předešlo možným excesům, požádal tehdejší Revoluční výbor o pomoc americkou jednotku ve Strakonicích. „Americká armáda se zastavila na demarkační linii před Pískem, zatímco sovětské jednotky byly stále v nedohlednu. Proto Američané vyslali do města zvláštní jednotku, která dorazila 6. května 1945 v odpoledních hodinách,“ popisuje písecký rodák a badatel Richard Praus.
Jednotce velel kapitán Kermit G. Bernard, který se po příjezdu setkal s velitelem písecké posádky wehrmachtu, kapitánem Kreuzem. Společně připravili text kapitulace, který byl podepsán přibližně o hodinu později. „Tradičně se uvádí, že k podpisu došlo v Dobešicích u železničního přejezdu nebo u tamního statku,“ doplňuje Richard Praus.
Tento klíčový okamžik znamenal pro Písek definitivní konec války a začátek nové kapitoly v jeho historii.
Podplukovník Ladislav Komorád i. m. (23. 6. 1895 – 8. 2. 1947)
Ladislav Komorád byl československý legionář bojující za první světové války v Rusku, důstojník Čsl. armády po roce 1918, odbojář za druhé světové války, hrdina osvobození v květnu 1945, první předseda ONV v Písku a člen rady MNV v Písku.
Podplukovník Ladislav Komorád pocházel z Lovětína na Jindřichohradecku. Vystudoval Českou obchodní školu v Českých Budějovicích a roku 1914 byl naverbován do rakouské armády. Účastnil se bitvy u Jaroslavle a také ústupu ke Krakovu, kde byl zajat ruskou armádou. V červenci 1917 se přihlásil do vznikajících Československých legií v Oděse. Následně prošel bitvou u Bachmače a celou tzv. Sibiřskou anabází a v roce 1920 se vrátil 20. lodním transportem do vlasti (po cestě z Vladivostoku přes Ameriku). Legie opustil v hodnosti nadporučíka. Za tuto svou činnost byl vyznamenán Česlovenským válečným křížem a řádem Sokola s meči.
Ladislav Komorád se v roce 1921 oženil s Olgou Jarolímovou a v letech 1922 a 1924 se jim narodili syn Ladislav a dcera Olga. Po válce nadále zůstal v řadách armády a v roce 1924 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána. V Písku sloužil u 11. pěšího pluku Františka Palackého v hodnosti majora pěchoty, a to až do roku 1939, kdy přišla nacistická okupace.
Již v září roku 1939 se zapojil do odbojové činnosti v rámci „Obrany národa“ pod vedením plk. Jana Hubáčka, jenž si Komoráda vybral jako svého zástupce.
Odbojová činnost spočívala především v podpoře rodin zatčených a popravených činitelů, napomáhání v útěku přes hranice, radiovém vysílání do zahraničí, dále také v šíření nelegálních tiskovin a soupisu zdravotnických pomůcek a zbraní. Bylo zjištěno, že na Písecku je přes 900 pušek a pistolí s náboji, které byly ukryty v pivovaru ve Volyni a v chudobinci v Týně nad Vltavou. Tato informace byla důležitá pro přípravu možného převratu, pro nějž byl vypracován podrobný plán. Ten byl následně v zapečetěné lahvi zakopán na zahradě bývalého ředitele školy Josefa Adámka.
V rámci odbojové skupiny měly o sobě vědět vždy maximálně tři až čtyři osoby, přesto bylo nutné se často scházet a projednávat další činnost. K takovým schůzkám docházelo zpočátku hlavně v restauracích a kavárnách, kde byly maskovány předáváním knih, hudebnin, případně jinými pracovními záležitostmi. Užívalo se také hesel, kterými se prokazovala příslušnost k organizaci (Jedno z nich znělo např.: „Moře lesů je krásné“, na což se odpovídalo: „Otava je krásnější“). Mnohá tato setkání se konala přímo v Komorádově domě, především poté, kdy byl plk. Hubáček v roce 1942 spolu s dalšími představiteli odboje popraven a na Komoráda přešla vedoucí úloha.
Roku 1944 byl Komorád členem odbojové organizace „Hnutí za svobodu“ a nadále plnil všechny potřebné úkoly, mezi něž patřila např. koordinace paralelně existujících odbojových skupin. V dubnu roku 1945 byl jakožto jeden z čelných představitelů domácího odboje na Písecku pověřen tehdejší vládou sestavením revolučních národních výborů v okresech Písek, Týn nad Vltavou a Strakonice. To se na několika ilegálních schůzkách v průběhu dubna a počátku května podařilo a on již jako předseda píseckého Okresního národního výboru spoluřídil povstání na Písecku, které vypuklo 5. května.
V Písku sídlila početná posádka wehrmachtu o síle cca 1500 mužů, nacházela se zde jednotka maďarské armády a do okolních lesů se začaly stahovat také ustupující jednotky SS z širokého okolí. Jejich velké ležení bylo např. Na Ptáčkovně. Městem tou dobou procházelo až na 50 tisíc Němců a různých uprchlíků, kteří mířili naproti Američanům, aby se nechali zajmout, neboť z ruských vojáků měli panickou hrůzu.
Velitel německých jednotek prohlásil, že se nevzdá do rukou civilních orgánů, ale pouze do rukou regulérní armády. To však bylo v tehdejší situaci nemožné. Město Písek se nacházelo za demarkační linií v sovětské zóně, ale Rudá armáda byla ještě daleko. Bylo však nutné zabránit případnému drancování a vraždění ze strany ustupujících nacistů.
Komorád se proto 6. května spolu s tlumočníkem ing. Františkem Bůžkem vypravil, navzdory velkému riziku zajetí jednotkami SS, do Strakonic, kam právě dorazila americká armáda. Při jednání s plk. Searsem se jim podařilo dohodnout, že ještě téhož dne Američané vyšlou do Písku svoji jednotku. První americké tanky záhy vyjely, přiblížily se k Písku a zůstaly stát u Chlaponic pod vrchem Vostrák, kde obdržel jejich velitel, kapitán Kermit G. Bernard další instrukce. Američané se pak přemístili k Dobešicím, kde velitel německé posádky složil do jejich rukou kapitulaci. Tímto aktem bylo Písecko fakticky zachráněno od masakrů, ke kterým v té době na Písecku docházelo. Sovětské jednotky nakonec dosáhly Písku až ráno 10. května. Dne 8. května tak mohl Komorád vyslat na pomoc bojující Praze dva autobusy se střelivem, dalším materiálem a zdravotnickým personálem včetně vlastní dcery Olgy.
Major Ladislav Komorád pracoval téměř bez přestání a jeho organismus nebyl schopen to vydržet. Jednoho dne jej při úřední schůzi ranila mrtvice. Ihned po zotavení se však vrhl, navzdory radám lékařů, opět do práce. Jeho podlomené zdraví se však ozvalo znovu, přišel infarkt a 8. února 1947 Ladislav Komorád zemřel ve věku nedožitých 52 let. Dne 12. února byl pohřben za hojné účasti veřejnosti, vojáků i píseckých spolků do rodinného hrobu na lesním hřbitově v Písku.
Autor textu: Eva Tóthová (vnučka pplk. L. Komoráda)
Major Ladislav Komorád
Tlumočník, Čechoameričan ing. František Bůžek v koženém kabátě uprostřed hloučku amerických vojáků.
Jednotka americké armády překročila 6. 5. 1945 demarkační linii. Její první zastávka byla před Pískem, před vrcholem Vostrák u Chlaponic. (Ladislav Komorád – muž v uniformě stojící při okraji cesty).
Ladislav Komorád, kapitán Kermit G. Bernard a tlumočník Čechoameričan ing. František Bůžek jednají o dalším postupu americké armády.
Návrat československých legionářů do vlasti lodním transportem. Poslední 20. transport, při němž loď měla poruchu a plula z Vladivostoku přes Ameriku. (Ladislav Komorád je na fotografii označen křížkem).